Přemýšlivý člověk vychází za všech dob ze svých prožitků a zkušeností. V současnosti se střetáme s převládajícím zklamáním ze společenského vývoje doma i za hranicemi. Publicista, disident a chartista Jan Urban vidí neuspokojivý stav naší společnosti dnešní doby ve dvou předchozích historických totalitách, nacistické a komunistické. Je to u něho zřejmě neuvěřitelně zavádějící tendence – klást mezi nacismus a komunismus rovnítko. Budování socialismu s vizí komunismu jako dlouholetá činnost našeho vládnoucího režimu se podle uvedeného autora jeví vlastně ještě mnohem provinilejší, protože bylo mnohem delší než byla u nás zhoubná válečná okupace. Nacismus u nás nastolil za 2. světové války zdrcující a zničující útlak ve formě protektorátu. Ale ten totalitní vliv nemá s délkou trvání nic společného. Podobu nacismu se socialismem či komunismem bychom marně hledali.

Mezi nacismem a komunismem je kardinální rozdíl v hodnotové orientaci, v příčinách vzniku příslušné ideologie i v cílech nastoupivší realizace. Nacismus usiloval ovládat naši vlast jako svůj zcela podřízený služební protektorát. Trestal nás i jen za pouhou vzpomínku na rozbité Československo. Usiloval zničit naši národní identitu, dokonale poněmčit naše země, země Čech, Moravy a Slezska. Zbavit nás našich dějin a proměnit nás jen v další část Německé Třetí Říše.

Tehdy šlo o znárodnění a plánování výroby a výrobních prostředků, o zaměstnání všeho obyvatelstva, o beztřídní společnost, o sociální rovnost. Ale státní realizace tohoto programu byla během let vnitřně diferencována, uplatňovaly se tu různé budovatelské a mocenské směry a síly. Roku 1989 pak přišel politický převrat, který nás překvapil a na rozdíl od minulých přežívajících politické změn již byl dílem moci jiných společenských sil, než které tu vládly 40 let.

Příčinou naší současné úpadkové přítomnosti nejsou dvě totality, jak napsal pan Jan Urban. Byly to dvě chybné analýzy, které podstatně ovlivnily naší společnost v letech budování socialismu a po něm. Byl to jednak bezútěšně zničující normalizační odsudek „tání“60. let, reformního socialismu a „Pražského jara“. Stejně však bylo pak bezútěšné a zničující prohlásit z protichůdných pozic čtyřicet let „budování“ za – „zločinné“. Bez výjimky hrůzostrašné, odpudivé, nepřijatelné. S komunisty se nemluví, žádný pozůstatek jejich vedení a správy se neuznává a nebere na vědomí.

Ta prošlá léta se přece navzájem velmi liší. Revoluční násilí se u nás soustředilo v počátcích 50. let. Koncem 50. let přišlo „tání“ a pak „šťastná šedesátáléta“. Ta jsou ovšem násilím vojenské invaze potlačena a vystřídána zavedením „normalizace a retardace“ v letech 70. a 80.

Všimnu si jako řadová občanka jen jedné odnože činnosti ve sféře státní správy, všimnu si jen šíření kultury a osvěty, které byly platnou směrnicí určeny obyvatelstvu. Šlo tehdy o estetický rozvoj osobnosti i společnosti, chvályhodný životní smysl pracovníků četných kulturních a osvětových pracovišť.

Začneme dobou po 2. světové válce. Léta 1945 – 48 jsou dobou poválečné euforie a hledání nového mírového způsobu života. Pociťovali jsme radost a vděčnost za osvobození, přátelství se všemi obyvateli budované vlastenecké společnosti, odstraňování válečných škod a vize spravedlivého státního zřízení. Ve volbách měli komunisté převahu, ostatní neztráceli pro jejich program aspoň pochopení. Projekt spravedlivé sociální budoucnosti vedl k jisté vzájemnosti a k solidaritě. Dalo se sledovat třeba na stránkách různého stranického tisku. Proti tomu se však zvedli netrpěliví revolucionáři a jejich protivníci – reakcionáři. Spory a konflikty se kupily a zostřovaly, až revolucionáři odmítli postupný vývoj a sounáležitost všech stran. Provedli převrat a nastolili diktaturu jediné strany a její vlády.

Ve znamení „Února 1948“ nastala nečekaná etapa nástupu otřesné a šokující jediné vládnoucí moci, zostřeného násilí, dogmatického fanatismu a šířícího se strachu. Objevila se i extrémní etapa politických monstrprocesů a veřejného teroru.

S obavami a úžasem bylo možno sledovat nedůvěryhodné inscenace procesů předních vládních osobností a zvláště pak jejich neosobní, kající projevy. Projevy byly naučené u všech stejně zpaměti, podle jediné ideologicky úderné předlohy. Všichni se přiznávanávali ke zdrcující zradě a nepřátelství. Procesy byly kritiky v skrytu odsouzeny jako nepřijatelný teror zneužití státní moci a jako naprosté eliminace žalovaných osobností.

Ovšem oficiálně na veřejnosti rozhodovaly projevy bezohledného násilí, vášnivé, netolerantní, militantní zaujetí vybraných funkcionářů. Ty určovaly působení propagačních prostředků a všeobecného veřejného mínění. Jenže tam až, k určujícím vrcholům vládní struktury prostý občan nedohlédne, a tak se mnohde jevilo i jeho vzrušení z procesů jako nesouhlas a pohoršení.

Studia na FF UK v Praze jsem začínala ve studijním roce 1947–48. K mým učitelům patřili uznávaní profesoři společenskovědního zaměření. S úctou a zájmem jsem poslouchala J. Krále, J. B. Kozáka, L. Riegra, L. Svobodu, V. Černého. Se vzrušením jsem občas sledovala ohnivé diskuse J. B. Kozáka a A. Kolmana v nabité posluchárně.

Vyrovnávala jsem se s českým pozitivismem, s existencialismem, s marxismem. Vyměňovali jsme si s kolegy názory. Jako pomocná vědecká síla jsem měla na Fakultě k dispozici každodenní knižní novinky. Za staršími dokumenty jsou chodila do knihovny J. A. Komenského v Mikulandské ulici. Měli tu např. časopisy „Dunaj“ a „Vesmír,“ duševní obzor a svět Jiljí Jahna, našeho filozofa a vedoucího činitele tehdejší českého menšinového školství ve Vídni. Psala jsem o něm disertaci.

Po únoru 48 se na fakultě útočně a netolerantně uplatnili mladí asistenti. Všemocná „trojka“ dvacetiletých posluchačů iniciovala provést revoluční očistu sboru vyučujících. Třídně stranická personalistika a fanaticky prosazovaný jediný oficiálně nařízený materialistický a historický světový názor vyvolávaly pocity ohrožení a strachu. Násilné a zastrašující metody šířily i davovou psychózu mezi posluchači.

Někteří netolerantní a útoční asistenti způsobili. že jsem se v obavách rozhodla pro předčasný dobrovolný odchod z Fakulty do učitelské služby v pohraničí. Strávila jsem tam 7 let, na školách různého druhu a stupně a v žákovském zařízení.

„Panta rei, ouden menei“, učil starověký přírodní filozof Herakleitos. „Všechno plyne, nic nezůstává stát.“ Ani urputný poúnorový konfliktní stav ve společnosti nezůstal beze změny. Doslechla jsem se leccos z dramatických osudů svých kolegů ze studií, účastníků perzonalistické „trojky“ i bojovných asistentů. Mnozí prozřeli a vydali se cestou větší míry tolerance, demokracie a humanity. Říkalo se tomu „tání“, zdálo se, že pominul krutý neprostupný mráz a led. Přišla „šťastná léta 60.“ Jako jejich vyvrcholení nastalo i „Pražské jaro“. Obrodný proces, liberalizace a demokratizace společnosti. Stereotypní funkcionáři z minulosti ztráceli pozice autorizovaně řízené a organizované. Politický zápas nabyl nové podoby a ne všichni byli přesvědčeni o jeho správnosti. Stalo se, že obrodný proces byl v nejvyšších kruzích znevážen, odmítnut a označen jako spojení s antisocialistickými zájmy. Takto interpretován byl osudově mezinárodně vyzdvižen a osudově velkou silou a mocí potlačen invazí pěti armád socialistických států pod sovětským velením. S úžasem jsme se všemi přívrženci obrody hleděli na příchod armád od hranic a na obsazení našich měst. Nechtělo se tomu věřit.

Měli jsme zapomenout na vlídnou a laskavou vizi budoucnosti, v níž „ulicí bílou půjdou děti rozesmáté“? Měli jsme se vrátit do stavu podezření, napětí, pouček a dogmat? Měli jsme zapomenout na uvolňovací a osvobozovací „tání“ moci? Měl nastat nový despotický fanatismus a bezohledné metody stranických funkcionářů? Měli jsme zapomenout na dědictví pokračujícího vývoje naší všeobecně lidské kultury?

Mohu podat svědectví o životě s trestními následky „nápravné“ invaze. Byla jsem po 7 letech opět na Fakultě a stoupenci nápravné „normalizace“ mě potrestali za spis, který se nedržel uznávaných pouček a hledal životní cestu podle vlastního vědomí a svědomí.

V čele nově nastolené „normalizační“ celospolečenské politiky, vládnoucí nezpochybnitelné ideologie i bdělé správy všech oborů a odvětví, stanuli prověření a v minulosti osvědčení straničtí funkcionáři. Zaujímali zásadně nepřístupné stanovisko k neprověřeným soudruhům, které teď měli za nepřátele. Oficiálně nesměli ani nechtěli vidět, jak citelné tresty ty či ony soudruhy postihly, a jak byly uděleny často i nespravedlivě.

Při tom jednali s ohledem na charakter činnosti a díla těch osobností, které si vzali na starost. Dlouho mi trvalo, než jsem na to přišla a podrobnosti jsem se nikdy nedověděla. Netušila jsem, jak působí skrytá diferenciace vlivů v socialistické společnosti. Co se mi stalo?

Propuštěna ze zaměstnání jsem dlouho marně sháněla místo, za pomoci ROH se soudila o přijatelný pracovní posudek a pak konečně nastoupila nouzové zaměstnání, vzdálené dlouhou rychlíkovou cestou od domova a od rodiny. Bez útěchy, bez naděje. A tu jsem jednoho dne dostala pozvánku k externí činnosti na oficiálně vyhlášeném „Celospolečenském projektu estetické výchovy.“ Bez souhlasu a bez svolení zaměstnavatele jsem se pak občas tajně setkávala s řadou prověřených členů strany i se skrytými externisty, jako jsem byla já. Ale nad rozdíly mezi nimi jsem se nezamýšlela. Znali “Slova o lidech a estetičnu“, vydaného “ Ústředním domem lidové umělecké tvořivosti“ z r. 1971. Znali i leccos z teorie a praxe estetické výchovy, kterou jsem se zabývala.

Pozoruhodná celostátní akce se tehdy konala v místech našeho kulturního dědictví na Moravě. Její hlavní organizátor za Výzkumný ústav kultury v Praze, Miloš Chyba, znalec a vykladač více druhů umění, padal tam přemírou práce. Ale stihl mě zavést do slavnostní místnosti, kde jsem dostala pěknou medaili Josefa Mánesa z 9. března 1973. Stálo na průvodním listě u ní, že ji dostávám „Za záslužnou činnost i angažovanou vědeckou práci pro naši socialistickou společnost.“

Jindy si zase vynikající novinářka, Agáta Pilátová, přečetla citát, v kterém uvažuji o významu estetického vztahu nejen k umění,ale i k práci. Vzala mě k účasti na bohatém výzkumu na více pracovištích a umožnila mi, mimo jiné, sepsat kapitolu o „Práci, která je víc než hra“, inspirovanou ideou Vladislava Vančury.

Až do Listopadového převratu r.1989 platily ideové směrnice pro oblast kultury a jejího rozvoje v naší vyspělé socialistické společnosti, schválené na sjezdu KSČ. Vedení Výzkumných kulturních ústavů stejně jako vedení Osvětových ústavů poskytovala stránky svých sborníků i autorům, kteří nebyli „stranicky prověřeni“. Publikovali i mně články k problematice mezilidských vztahů a zvali mě k přednáškové činnosti. k axiologickým, etickým a estetickým otázkám.

Při oficiálně kontrolovaném zaměstnání jsem tak působila neoficiálně na různých místech oborů kultury a osvěty. Takových míst bylo mnoho. Na příklad: Osvětová zařízení lokální a regionální. Kulturní kluby. Družstevní kluby. Ústřední výzkumné ústavy kultury, Domy kultury, Domy osvěty, Muzea, Lidové knihovny, Lidové hvězdárny, Družstevní kluby, Park kultury a oddechu, Výstavní síň a galerie, Zoo zahrada atp.

Byli pracovníci oddaní režimu bez námitek. Byli i oprávci režimu, kteří byli pro jeho zlepšení a pokrok. Od 21. srpna 1968, od vyhlášení normalizace, se projevily i postoje zcela nepřátelsky zaujaté. Opoziční. Militantní. Jako měli disidenti a emigranti. Přibývalo jich vlivem undergroundu i vlivem zahraničí. .

Žasla jsem, když mě někdy v létě roku 1989 vezl řidič z centra osvětového ústavu do školícího zařízení. Celou cestu mě bavil historkami antirežimního zaměření. Ocenil „Šmouly“, hrdiny americko–belgického seriálu, zahraniční televizní dodávku. Pochválil, že konečně naše televize nesetrvává jen u domácích tvůrců a děl, jako dosud setrvávala. S jakousi ironií napadl Loděnice, obec u Berouna, a tamější výrobnu gramofonových desek. Odsuzoval ji pro nějaké politické veličiny a jejich podlé gramofonové „kšefty“, o kterých jsem neměla nejmenší představu. A se suverénním protistátním posměchem mi vykládal, jak Plzeň na jaře 1945 osvobodili Američané a jak děvčatům obohatili život čokoládou a silonkami. Všechno, co říkal, vyznívalo nesmiřitelně k současnému socialistickému zřízení.

Po převratu 17. listopadu 1989 postupně po řadě dní v Praze i v jiných městech se dál celospolečenský mocenský posun. Posléze byla vyhlášena nová vláda a stanoveno nové politické zřízení. Všeobecně jsme čekali nápravu dosavadních nedostatků, kritizovaných chyb a omylů. Samozřejmě při zachování trvajících společenských základů. Místo toho však nastávaly nečekané podstatné změny. Objevila se masivní privatizace výrobních prostředků i netušená restituce dříve zabaveného majetků. Postupně se u nás obnovoval kapitalismus. A to v nové, globální neoliberální podobě,o které jsme se doslechli, že na Západě nastala již před 20 lety.

Držiteli moci jsou na světě nebetyční oligarchové, miliardáři a tuneláři. Po jejich vzoru i u nás byl vyhlášen zákon o neomezených svobodách a právech jedince. Tím byl ovšem potlačen odvěký kulturní zřetel k společnosti a k normám, sociocentrismus a normocentrismus. Jako by už přestaly platit zřetele a ohledy na určující společnost, její existenci a vývoj. Jako by už nešlo o závaznost a odpovědnost vůči ideálům, sociálním normám a tradicím. Již nejde o rodinu, obec, vlast a národ. Jde o jedince, jako by nově platil už jen nový určující princip, vševládný egocentrismus. Jako by nešlo o nic jiného, než aby jedinec prosadil své osobní svobody proti zákonům přírody i společnosti a aby uskutečnil svá práva bez všech omezení a usměrnění.

Nebudu se obírat narůstajícím chaosem naší společnosti, zůstanu jen u zmíněného Celospolečenského projektu estetického rozvoje. Historicky vzato byl vytvářen od nejstarších dob v osvíceném školství, v buditelských směrech a snahách našich národních pracovníků, v osvětě, v politice, v občanské a stranické výchově.

Rázně pak byl stranou a vládou prosazovaný CPER ukončen převratem r. 1989. Zaměstnanci, kteří se ve svých oborech na něm podíleli, ztratili zaměstnání jako bez významu a honoráře. Ustav pro výzkum a šíření kultury se stal jen dokumentem minulosti.

Projekt teorie a praxe všestranného estetického a uměleckého rozvoje, projekt celospolečenské osvícené estetické výchovy a jejích tradic byl vystřídán vševládnou komercí a penězi. Jde o protichůdné prostředky, které působí na rozvoj osobností i společnosti zcela protichůdně. Bez radosti sledujeme v některých televizních pořadech např. pokles jazykové úrovně, spisovné řeči bez vulgarit.

S uspokojením i s lítostí sledujeme na příklad u nás v současnosti třeba hudební tvorbu v 70. a 80. letech.Tvořiví hudební umělci tu konstatují, jak v současnosti našeho umění ubylo, protože se předvádějí cizozemci a naši se po nich opičí a napodobují je.

Místo obecně uznávaného kulturního způsobu života, místo výsledků klasického vývoje kultury, vzdělanosti a estetického rozvoje, ovládla většinu veřejnosti a sledované televize převážně nenáročná zábava. U náročnějších diváků budí ošklivost.

Kdeže jsou hodnoty národního i světového kulturního vývoje! Předvádí se sprostoty a sprosťačinky, nestydaté vtipy, smích, výraz, gestikulace – všechno, co působilo v minulosti stud a co dneska se zdá jako zábavné. Neoliberální komerce si nezadá s dříve odmítnutou hrubostí a nestydatostí.

Zato se nosí nevázanost všeho druhu. To se cení jako zábava za snadno dostupné peníze. Zábava bez námahy, bez nenároků . A to je hájemství neoliberálního zrušení kulturních snah. Kde zůstal smysl našeho lidství, bohatství našeho národa, jeho hrdost a čest?